Před mnoha lety jsem četl japonskou pohádku z počátku 20. století, vyprávějící o rybáři, který lovil perly a navlékal je na šňůru. Když se ho zeptali, zda chce být bohatý, odpověděl, že ne, ale že by chtěl, aby jeho děti, až dorostou, uviděly, jak hluboké je moře. Ty bělostné útvary jednoho rodu, leč nestejného tvaru, navlečené na šňůru, lze brát jako metaforu zřetězení navzájem si podobných, blízkých, jednou šňůrou svázaných částí, ale přesto odlišných a osobitých. Ale co je vlastně ta hloubka? Hloubkou, jejíhož dna se nedobereš, je pro spisovatele Edmonda Jabése kniha. Podobenství pohádkového textu mne přivádí do blízkosti náročného dvacetiletého počínání Zdeňka Křenka – k jeho „nakládání“ knih. Křenek totiž stejně tak navléká jednotlivé tituly své edice, aby některé z nich zazářily jako pravé perly. Bylo mnohokrát už připomenuto, že svou zkušenost načerpal z práce redaktora v edici bibliofilských tisků Lyry Pragensis, vydávaných Supraphonem od začátku sedmdesátých let. Tisky byly ilustrovány originálními grafickými listy, které však měly mnohdy spíše zdobný, dekorativní charakter. Zdeněk Křenek byl ale nejenom redaktor, je také básník, který měl v té době za sebou dvě básnické sbírky. Také díky této skutečnosti se ve své edici Aulos, založené v roce 1992 (1. svazek vyšel až o rok později), propracovával pozvolna k jinému pojetí. Od počátku sledoval propojení textu s obrazem, který jej měl doprovázet, ale právě v tomto doprovodu hledal ještě další význam, který klasicky chápanou ilustraci překračoval. U prvních svazků edice se obraz stále velmi těsným způsobem svazoval s textem, šel s jeho příběhem. Tento způsob už v šedesátých letech porušili Mikuláš Medek či Jaroslav Šerých, a byl to právě Šerých, který v tomto duchu připravil pro Aulos torzo Holanova textu Noc s Ofélií (16. svazek, 1996). Do značné míry tento přístup překročil rovněž ilustrační soubor leptů Markéty Prachatické k Ezopovým Bajkám (3. svazek, 1993). Celek tvořilo třináct obrazových parafrází a Křenek jej převzal už jako hotový a hledající nakladatele. Ilustrace k Ezopovi patří k nejosobitějším projevům autorky a kniha k nejzajímavějším, které v edici Aulos vyšly. O něco později ilustruje Prachatická v podobném duchu jemné ironie fragment Tlachapoud Lewise Carrolla (31. svazek, 2001) z Alenky v říši divů, kterému předcházelo nádherné a právem oceňované vydání této pohádky v nakladatelství Albatros (1983). Úvahu o knihách Křenkovy edice Aulos je nutné začít její základní charakteristikou: všechny složky se v každém titulu projevují v podstatě autorsky – vedle ilustrací je to především grafická úprava, která z nich v pravém slova smyslu teprve vytváří celek, jehož autorem je od prvních svazků Zdeněk Ziegler, designér, který edici tvoří knihu od knihy. Ostatně právě on přivedl na knižní svět desítky edic jiných nakladatelství, v nichž si povětšinou počíná stejným způsobem. Každý ze svazků Aulosu má osobitou podobu, která Zieglera tak dokonale charakterizuje. U každé knihy promýšlí všechny její složky: především použití písma, ale také materiálu, zejména papíru, ať už jde o vazbu či knižní blok. Pro jednotlivé svazky navrhuje individuálně pojaté vazby, prováděné a dokonale řemeslně zpracované Ateliérem Krupka. Přes všechny autorské vstupy do každé knihy vytváří ale edici jednotného stylu. Právě osobitý způsob jeho práce tvoří jedinečný svorník i u všech ostatních Zieglerových edičních řad, styl, který stojí na zdánlivě jednoduché a promyšlené konstrukci. Rozhodně tu celek mluví o částech a části odkazují k celku. Na počátku je pochopitelně slovo, básnický nebo prozaický text, který většinou vyjadřuje nakladatelovy, někdy i designérovy preference. V jednom případě výtvarník oba překvapil: Zdeněk Sýkora, s nímž Křenek toužil spolupracovat a oslovil ho s nabídkou vytvořit ilustrace k jedné knize edice, si k nakladatelovu překvapení z navržených titulů vybral ten nejméně pravděpodobný – Nerudovy Písně kosmické. V roce 1999 tak započala spolupráce, která vydala pět titulů, ale zároveň předvedla, v jakém smyslu se proměnilo pojetí ilustrace. Velice blízko Sýkorovu myšlení a chápání tvorby byl další text, který si tentokrát sám prosadil – vybral část rozhovoru dvou fyziků Stephena Hawkinga a Rogera Penrose z knihy Povaha prostoru a času. Umělec a oba fyzikové se tu pohybují v abstrakci kosmických dějů, v řádu matematických a geometrických hodnot, postihujících však ne data, ale proces jejich vzniku a průběhu. Tato procesuálnost tvoří ostatně základ Sýkorových struktur a linií, tedy tvorby vyvázané z jeho raných krajin, přecházejících od vjemu přírody k jejímu barevnému slovníku, sytícímu tyto jeho pozdější abstraktní kosmogonie. V nich už „…úžas z vesmírných dějů nepřistupuje zvnějšku, naopak: je objeven v nitru jeho tvůrčí metody samé, odpovídá totiž ojedinělé křivce jeho vývoje…“, jak knihu na vernisáži představoval Sýkorův přítel a významný kritik Josef Hlaváček. Podobný úžas před vesmírem, vedoucí k objevu jeho zrcadlení v nitru tvůrce, zakládá i „kosmogonii“ tvorby Václava Boštíka, kterou lze vyčíst z doprovodu dvou knih edice Aulos. Oba dva, ale i další autoři Aulosu, se textů dotýkají zevnitř sebe, aby se zároveň dotkli nitra slov. Jiný výraz této transformace zevnitř ven do díla v blízkosti textu představuje ilustrační tvorba Adrieny Šimotové (která svým figuralismem stojí jakoby na jiném pólu), provázející dopisy Kafkovy (20. svazek, 1997), texty Rilkovy (9. svazek, 1994) a básně Emily Dickinsonové (35. svazek, 2002). Jejím kosmem je lidské tělo a tvář, tématem tvorby je výpověď těla, zranitelnost jeho povrchu, tvář skrývající bolest. Možná nejpřesnějším vyjádřením povahy těchto výtvarných doprovodů k textům, což se týká v podstatě všech autorů, kteří knihám Křenkova Aulosu dávají jedinečnou podobu, je sounáležitost, souslednost a jakási sourodost. Pojem ilustrace lze tu pak použít s vědomím, že základem je v něm latinské slovo illustró, tedy osvětlení, výklad. Zmínění autoři zastupují rozpětí možností, v němž se nárok na ilustraci odehrává. Křenkova spolupráce s výtvarníky se během těch dvaceti let rozšířila o další umělce, kteří jeho představu o textech a jejich „ilustracích“ naplňovali, zároveň netušeně rozšiřovali a někdy i překvapovali. Když Křenek připravoval kupříkladu edici Wernischovy poezie Jen tak (18. svazek, 1986) s linoryty Jiřího Sopka, připravil autor dva konvoluty ilustrací a ponechal výběr na nakladateli. Vznikly tak dvě svébytné verze, které byly vydány a obě vzbudily nebývalý zájem. Spolupráce s dalšími umělci představovala množinu zcela odlišných přístupů – Jan Hísek se svým jemným skoro hermetickým světem představ, rozvíjejícím se v ilustracích v náročné technice mezzotinty k J. R. R.Tolkienovi a jeho Kováři z Velké Lesné (12. svazek, 1995), ke Smrti v Benátkách Thomase Manna (36. svazek, 2003) a konečně v doprovodu ke Zjevení Janovu (24. svazek, 1998) zcela protiřečí minimalismu v knihách, které pro Aulos připravil Milan Grygar. Autor pracuje s extrémními představami o dokonalosti a jednoduchosti, kterou zdůraznil i formátem bibliofilie slavného dramatu Židle Eugéna Ionesca (11. svazek, 1995), aby tak vytvořil výjimečnou knihu včetně designu a typografie, která patří k jednomu z vrcholů celé edice. V Beckettových Textech pro nic (45. svazek, 2001) navázal Grygar na vydání z Odeonu, které typograficky upravil již v roce 1996. Milan Grygar patří řadu desetiletí mezi přední grafické designéry, knihy vznikající v Aulosu však představují realizace, které se propojují s jeho volnou výtvarnou tvorbou. Podobnou knihou byly i Otázky prostoru (30. svazek, 2001) Květy Pacovské nebo její Scrap (17. svazek, 1997), který byl realizován jako objekt a radikálně opustil prostor klasické knihy, prostor obvykle určený k ilustraci. Stejně tak s vazbou na volnou tvorbu vytvořil Stanislav Kolíbal knihu Texty (10. svazek, 1995), ve které jsou rovněž autorské všechny složky včetně krátkých esejů, ozřejmujících vlastní výtvarné dílo. Kolíbal ilustroval také zatím poslední knihu Aulosu Aureliovy Hovory k sobě (46. svazek, 2012), kde se také podílel na výběru z antických textů, vztahujících se ke stáří, člověku a životu, aby tak sám dovršil a zároveň bilancoval svou dosavadní ilustrační tvorbu. Křenek a Ziegler přitahují autory, kteří se pouštějí do knihy jako do velkolepého dobrodružství, stávají se literáty jako Jiří Šalamoun v Nahé obryni (25. svazek, 1999), jakémsi absurdním snáři, nebo Petr Nikl ve svém Atlasu (32. svazek, 2002), který parafrázuje staré přírodopisné knihy básnickými hříčkami orámovanými Zieglerem do podoby štítků starých tisků. Oba také nebyli pro Aulos autory jedné knihy: Jiří Šalamoun ilustroval Odcizený dopis E. A. Poea (42. svazek, 2009), Petr Nikl Wildeova Šťastného prince (29. svazek, 2000). Oba patří k autorům, u kterých je tvorba skoro srostlá s knihou. Šalamoun má za sebou několik desítek knih, z nichž některé lze považovat za ikony moderní české ilustrace. Každá kniha edice Aulos představuje v určitém slova smyslu krajnost, která opisuje krajní odlišnost jejích autorů. Představme si vedle sebe třeba Jana Koblasu a Václava Boštíka, Věru Janouškovou a Jaroslava Šerých, Zdeňka Sýkoru a Antonína Střížka; každý z nich představuje osobitý názorový a výrazový svět, a přesto je lze zahlédnout na pultu knihkupectví Křenkova Aulosu jako společenství blízkých, vnímáte je najednou jako části patřící jednomu celku, jako již zmiňované perly pohádkového rybáře, které se vám, pokud je vezmete do rukou, tak neopakovatelně zatřpytí. Ten, kdo jim dává tvar a podobu, je Zdeněk Ziegler a ten, kdo to dobrodružství stále znovu začíná a riskuje, je Zdeněk Křenek, po dvacet let duch Aulosu a malého prostoru oficíny v Michalské ulici, kde sídlil před dvěma sty lety nakladatel Václav Matěj Kramerius. Prostoru prodchnutého tvořivostí a přátelstvím tvůrců, kteří knihy vytvářejí, ale i těch, kteří je ke svému životu potřebují.
Jan Rous
