Nakladatel Zdeněk Křenek

Narodil se 2. května 1951 v Novém Jičíně na Moravě, žil v Krnově a od roku 1974 žije v Praze. 
Po absolvování SPŠE Mohelnice prošel nejprve technickými profesemi, rozhodující se pro něj stalo až povolání dramaturga v Divadle hudby (do roku 1991) a poté redaktora edice Lyry Pragensis. Zdeněk Křenek je ale zároveň básník: první verše publikoval v roce 1974, svou první sbírku Tak blízko řeči v roce 1981 a další sbírku Labutě na refýži v roce 1989. Od zkušenosti básníka, redaktora převážně básnických textů a práce s ilustrátory v Lyře Pragensis byl už jen krok k vlastní vydavatelské činnosti. V roce 1992 zakládá nakladatelství Aulos, nejdříve se společníky, posléze ale zůstává sám, a současně dokončuje studium produkce na pražské FAMU. Pro Zdeňka Křenka byla od počátku rozhodující představa propojení slova a obrazu do výjimečného tvaru, v němž hraje důležitou roli nejen grafický design, ale i kvalitní technické zpracování. Pro naplnění této představy se jako zásadní ukázalo rozhodnutí spolupracovat s osobností současného českého grafického designu, Zdeňkem Zieglerem. U knih Aulosu se naplno projevila Zieglerova výjimečná schopnost vytvořit edici a zároveň ponechat jejím jednotlivým svazkům jedinečnou podobu, vycházející ze slova a z doprovodného obrazu. Nakladatelství během své existence získalo mimo jiné 
mnohá ocenění v soutěži Nejkrásnější české knihy roku a prestižní cenu Typodesignclubu (2007).

.

Křenek se jako básník obrací k textům, které ho oslovují a jsou mu blízké. Vedle Ezopa se objevují Karel Hynek Mácha, Jaroslav Seifert, Oscar Wilde, Rainer Maria Rilke, Hermann Hesse, Euge`ne Ionesco, 
Jan Skácel, Edgar Allan Poe, Ernst Jandl, nebo dokonce astrofyzik Stephen Hawking s kongeniálním výtvarným doprovodem Zdeňka Sýkory. Jedinečné knihy, které vznikly spojením vybraných textů s ilustracemi Křenkem a Zieglerem oslovených výtvarníků, dokládají, jak šťastná byla jejich volba: Li Po doprovázený Václavem Boštíkem, Franz Kafka a Emilly Dickinsonová Adrienou Šimotovou, Ezop a Lewis Carroll Markétou Prachatickou, Ivan Wernisch Jiřím Sopkem a další. Edice umožňuje i existenci 
autorských knih Stanislava Kolíbala, Petra Nikla, Květy Pacovské nebo Jiřího Šalamouna.
Malá galerie, současně knihkupectví a nakladatelství v domě U Zlatého půlkola v Michalské ulici v Praze, byla původně místem slavné Krameriovy oficíny, kde začal vydávat vlastní noviny a zejména první svazky České expedice. Dnes zde můžete potkat autory knih, výtvarníky, sběratele, studenty, čtenáře, ale i náhodné návštěvníky, které upoutala výloha plná knih. Zdeněk Křenek tak nejenom navázal na své předchůdce 
jako vydavatel, ale také obnovil atmosféru tohoto výjimečného dávno posvěceného prostoru, kde se lze alespoň na chvíli zastavit uprostřed současného uspěchaného světa.

Jan Rous


Naplněný sen

V roce 1992 jsem se rozhodl založit vlastní nakladatelství. Pracoval jsem v tu dobu v komorním sdružení pro hudbu, poezii a výtvarné umění – Lyře Pragensis, nejprve jako dramaturg a poté jsem se dostal na vysněnou pozici redaktora knižních tisků. Měl jsem tedy určité zkušenosti s vydáváním knih, ale netušil jsem, co mne v té dramatické porevoluční době čeká.
Byla to doba nezapomenutelná pro celou naši generaci a byla otevřená všem aktivitám a také všem formám podnikání. Chvíli jsem se rozmýšlel a nakonec jsem se odhodlal ztratit určité jistoty a na druhou stranu získat svobodu vydávat knihy podle svých představ. Objevil jsem se na knižní scéně ve chvíli, kdy pomalu mizela porevoluční euforie a otevřela se možnost nákupu všech možných hmotných statků, kterých se zde dříve nedostávalo. Na určitou dobu se pochopitelně kultura, umění i knižní trh dostaly na téměř poslední místo. Připočteme-li, že tradice ve vydávání bibliofilií byla násilně padesát let přerušená, bylo poměrně riskantní záležitostí tento typ nakladatelství založit.
Ukázalo se, že praxe a kontakty z Lyry Pragensis neměly tedy v mých počátcích takovou váhu, jak jsem původně předpokládal. Přesto jsem se ale nakonec odhodlal a 26. března 1992 jsem na Federálním úřadě v Praze přihlásil značku nakladatelství s názvem Aulos – podle antického dechového nástroje, který v báji objevila Pallas Athéna.
Vzhledem k tomu, že jsem neměl potřebný počáteční kapitál, rozhodl jsem se založit společnost s ručením omezeným se dvěma přáteli. Toto rozhodnutí přineslo mnoho trápení a problémů, protože jsme na počátku pochopitelně neměli žádné zisky, a museli jsme tedy nakladatelství poměrně dlouho dotovat. Společenství se nakonec rozpadlo a po bolestném rozchodu a vyrovnání se společníky jsem zůstal až doposud v nakladatelství sám.
Připravovat koncepci nového nakladatelství byla vzrušující práce – od hledání názvu až po stavbu edičního plánu. Na začátku jsem částečně navazoval na činnost Lyry Pragensis, což se projevilo zejména u prvních vydaných svazků. Ale již v první velkorysé subskripci osmi bibliofilií včetně anglické a německé mutace se objevuje Znamení moci Jana Zahradníčka s ilustracemi Václava Boštíka a Ezop s ilustracemi Markéty Prachatické. Počet objednávek nebyl takový, jaký jsme očekávali, což mne ale nikterak neodradilo v započaté práci.
Moje představa o bibliofilii se postupně začala ubírat zcela jiným směrem. Už na počátku jsem ustoupil od konzervativního pohledu svázaného nepsanými pravidly, počínaje zlatou ořízkou a konče obrázkem proti červenému titulu. Věděl jsem, že chci vydávat krásné knihy, které by měly být literárně-výtvarným artefaktem současné doby s vynikající uměleckou úrovní, grafickou úpravou a kvalitním technickým zpracováním. Nechtěl jsem, aby naše kniha byla jen položkou ve sbírce sběratele, kolem které by se chodilo po špičkách. Samozřejmě, že se bibliofilie bude vždy lišit od běžné knihy svým ručním zpracováním, originálními ilustracemi a omezeným počtem signovaných a číslovaných výtisků. Jinak by ovšem neměla podléhat žádným, ani nepsaným zákonům. Již od počátku mi šlo o to, aby kniha promlouvala jako jeden celek, aby byla živá, a tedy čtena, aby nezůstalo jen u prohlížení ilustrací, jak se to často u bibliofilií stávalo.
Po zkušenostech z Lyry Pragensis jsem dobře věděl, že každá disciplína uplatňující se při tvorbě knihy vyžaduje výjimečné osobnosti v daném oboru. Po první poradě s Bohuslavem Holým, dlouholetým redaktorem Československého spisovatele a Mladé fronty, jsem se rozhodl pro spolupráci se Zdeňkem Zieglerem. Tato volba se ukázala jako osudová pro další život nakladatelství, a nejen proto, že Zdeněk Ziegler je vynikající typograf a designér – „velekněz české typografie“, jak říkával teoretik umění Josef Hlaváček – , ale také proto, že jeho čisté typografické řešení a úsporný minimalistický přístup ke knize mně byl vždy velmi blízký. Byl to právě on, kdo udal ten správný směr celému nakladatelství, naprosto odlišný, než byl počáteční kurz v duchu Lyry Pragensis. Ziegler zcela opustil řazení knih do jednotlivých edic spojených stejným formátem a zavedl samostatný přístup ke každé knize, ať už podle autora textu, nebo podle ilustrací, které by měly vždy vytvářet volný osobitý doprovod. Díky Zdeňkovi Zieglerovi vznikly výjimečné knížky, ke kterým se rád vracím, a věřím, že nejen já. Potvrzuje se, že typograf a designér vytváří základní výraz a charakter knihy, i když je u nás tato profese stále podceňována. Jsem rád, že také Zdeněk Ziegler považuje svou spolupráci s nakladatelstvím Aulos za významnou kapitolu ve své umělecké činnosti po roce 1989, a dodávám, že díky jeho skvělé práci jsme získali mnohá ocenění v Čechách i zahraničí.
Samostatnou a důležitou kapitolu v práci nakladatele tvoří spolupráce s výtvarníky – je to ta příjemnější část tvůrčí nakladatelské práce. Těší mne, že jsem mohl poznat takové osobnosti českého výtvarného umění jako například Václava Boštíka, Zdeňka Sýkoru, Stanislava Kolíbala, Adrienu Šimotovou, Milana Grygara, Květu Pacovskou a mnohé další, kteří mi snad odpustí, že je zde nemohu všechny vyjmenovat! Tato vlastně vždy v prvopočátcích pracovní setkání v mnohých případech přerostla v nádherná přátelství. Za všechny musím jmenovat Zdeňka a Lenku Sýkorovi, kteří vytvořili ilustrace do pěti našich knížek (čtyři získaly 
1. cenu v soutěži Nejkrásnější české knihy roku). Na cesty do Loun jsme se se Zdeňkem Zieglerem vždy těšili a cestou zpátky vymýšleli nové projekty, abychom se mohli zase brzy setkat.

.

Rád jsem navštěvoval Václava Boštíka v jeho ateliéru, který zdědil po malíři Františku Tichém, v úžasu nad jeho vpravdě duchovní tvorbou. Vzpomínám na spolupráci s Adrienou Šimotovou nad knihou Franze Kafky Dopisy Mileně, v časech jejího nejtěžšího životního období. S malířem Ivanem Ouhelem, mistrem barev, a jeho ženou Evou mne pojí velká láska k italské Florencii. Jiřího Šalamouna a Jiřího Slívu potkávám v kavárně Montmartr každý týden ve společnosti Pátečníků. A tak bych mohl pokračovat ještě velmi dlouho. Díky spolupráci s výtvarníky jsem mohl nahlédnout nejen do ateliérů, ale často i do jejich soukromí. Tato setkávání byla pro mne často velkým obohacením a dalším povzbuzením v práci i v časech, kdy se třeba tolik nedařilo.
Po uzavření edičního plánu přichází pro nakladatele těžší období – hledání kvalitních uměleckých řemeslníků a zahájení výroby. Ukázalo se, že je to v Čechách velký problém. Při hledání vhodného knihaře jsme šli po stopách slavných knihařských dílen ještě z období první republiky, které po revoluci oživovali dědicové a potomci. Jejich starosti s obnovením původních dílen byly ale tak velké, že nemohli v počátcích tak náročnou práci přijmout a zvládnout. Nakonec jsme pevně zakotvili mimo Prahu – v Úvalech u manželů Krupkových. Obdivuji jejich píli a pracovitost a vím, že není někdy snadné vypořádat se s našimi požadavky a nápady tvůrců. Každý náš nový titul je řešen v jiném formátu, často se liší i materiálem na vazbu, technologií zpracování apod. Jde tedy o náročnou práci, kterou Krupkovi na vysoké úrovni a vždy v termínu zvládají. První náhled a korektura prototypu knížky z úvalského ateliéru je vždy velmi napínavý a vzrušující okamžik!
Tisk ilustrací patří k nejnáročnějším složkám při výrobě bibliofilie a lze říci, že jsme v průběhu let vystřídali všechny základní ručně zpracovávané grafické techniky tisku – od mědirytiny až po sítotisk. Na tisku leptů se podílí bratři Milan a Pavel Dřímalovi, kteří navázali na tradici svého strýce, slavného tiskaře 
Mira Pegrassiho, a Vladimír Bujárek z Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Litografie tiskneme v dílně u Jiřího Lípy a Martina Boudy v Říční ulici v Praze, v tiskárně, nad níž měli dlouhá léta ateliér bratři Čapkové. Náročné sítotisky (serigrafie) tisknou Antonín Komárek a René Řebec opět z Vysoké školy uměleckoprůmyslové a Arne Charvát ve svém ateliéru Archtisk. Jsem rád, že se nám podařilo přesvědčit naše zákazníky a sběratele, že i technika sítotisku je stejně kvalitní jako ten před rokem 1989 tolik žádaný lept. Textovou část knihy jsme v prvních letech tiskli u Jaroslava Janďourka v dílnách Vysoké školy uměleckoprůmyslové a od roku 2002 realizujeme tisk sazby v tiskárně Petra Chrta v Újezdě nad Lesy.
Naši zákazníci jsou především sběratelé a milovníci výtvarného umění. Troufám si zde tvrdit, že jsme jim tak trochu ukázali cestu v labyrintu současného českého výtvarného umění. I když konzervativní obec sběratelů naše knížky zpočátku přijímala s nedůvěrou, mnozí z nich mají dnes ve svých sbírkách kvalitní díla umělců, kteří ilustrovali naše knížky. Nesmím ale opominout příležitostné kupce, kteří zabloudí do našeho knih­kupectví a pak se často vrací, zakoupit si u nás nějaký nevšední dárek v podobě krásné knihy nebo gra­­fického listu. Časem se přesto potvrdila známá pravda, že není tak těžké knihu vyrobit, že nejtěžší je ji prodat!
Během uplynulých dvaceti let sídlilo nakladatelství v několika prostorách. Začali jsme v našem bytě v Praze na Klárově a živě si pamatuji na první zákazníky, kteří bloudili domem, než nás našli v předsíni přebudované na kancelář. Posléze jsme získali sklepní prostor v Haštalské ulici 27, kde jsme strávili první těžké chvíle spojené bohužel s rozchodem společníků. Už v průběhu dělení společnosti jsem usilovně hledal nové působiště a nakonec jsem po mnoha konkurzech na Obecním úřadě Prahy1 získal prostory bývalého podniku Sběrné suroviny – výkupny kožek v Michalské ulici 21, v domě U Zlatého půlkola. Stalo se tak 
8. listopadu 1993 a byl to vskutku další osudový okamžik. Netušil jsem, jak velký to bude mít pro nakladatelství význam. Když jsem vstupoval do tohoto prostoru, ještě i po létech se ve vzduchu vznášela vůně naftalínu
z bývalé výkupny. Na konečných úpravách citlivě renovovaného prostoru včetně mobiliáře 
se podílel architekt Pavel Kolíbal, který za koncepci interiéru obdržel mnohá ocenění. Po namáhavé půlroční rekonstrukci jsme provoz knihkupectví zahájili 8. června 1994 vernisáží výstavy z tvorby našich ilustrátorů. Až po otevření mne pracovníci Uměleckoprůmyslového muzea upozornili, že v tomto prostoru v roce 1790 otevřel svou oficínu Václav Matěj Kramerius, aby tak zde začal vydávat „pro své upřímné Čechy“ první svazky České expedice. Po Krameriovi se ke Zlatému půlkolu nastěhovala rodina tiskařů Jeřábkových a posléze se zde usadil slavný litograf Josef Farský.
Působím v Michalské ulici již osmnáct let, a tak člověk někdy pro nakladatelské starosti přestane vnímat genia loci tohoto nádherného prostoru. V červnu 2012 tomu bylo již neskutečných dvacet let od založení nakladatelství, a mohlo by se zdát, že vše už běží setrvačností a bez problémů směrem k věčnosti… Ale není tomu tak! Pokaždé je to jiný proces, ve kterém není předem nic jisté. Jste znovu a znovu na začátku a nepomůže žádná zkušenost ani dlouholetá praxe. Člověk si ale uvědomí, jak veliký je to dar být zde, 
dělat práci, kterou máte rádi! Co bych si mohl přát víc?

Zdeněk Křenek, v Praze 15. 8. 2012