Dům U Zlatého půlkola a vůně potištěného papíru

Pečlivý rejstřík nedoceňované příručky Karla Chyby Slovník knihtiskařů od nejstarších dob do roku 1860 prozrazuje,
že v dobách, kdy se knihtiskařství ještě nerozlučitelně družilo s nakladatelstvím, a nezřídka i s knihkupectvím, měla Michalská ulice na mapě těchto řemesel zastoupení velice důstojné,
byť samozřejmě nemohla konkurovat ulicím a náměstím, přilehlým Karolinu nebo Klementinu. Při bližším zkoumání však zjistíme, že většina domů Michalské ulice hostila tiskaře, knihkupce a příbuzné obory při jejich časté změně působiště spíše příležitostně. Výjimkou je průchodní Richtrův dům (čp. 459), směřující však k obchodnímu ruchu Malého náměstí, a dva sousední domy U Zlatého půlkola
(čp. 435) a U Železných dveří (čp. 436), průchodem do Jilské ulice napojený na rušnou tepnu směřující k tehdy jedinému pražskému mostu.
Půl roku poté, co zkušený redaktor, editor a překladatel Matěj Václav Kramerius (1753–1808) odešel z vydavatelství Jana Ferdinanda ze Schönfeldu a osamostatnil se, otevřel 27. února 1790 U Zlatého půlkola Českou expedici. Nakladatelství a knihkupectví českých knih, spojené s vydavatelstvím „Kramériusových cís. k. pražských poštovských novin“, neznamená zásadní předěl v Krameriově programu lidovýchovného působení v duchu osvícenského racionalismu a národně buditelské práce, ale ve způsobu jeho prezentace. Předchozí amatérský prodej z bytu nahradilo veřejně přístupné a v míře možností reprezentační středisko česky psané literatury, suplující dosud nerozvinutou knihkupeckou síť. Krameriův ediční program, zaměřený na lidového čtenáře, se soustředil na zábavnou četbu pro dospělé a mravoučnou literaturu pro mládež, zejména v překladech a adaptacích Jana Rulíka a Prokopa Šedivého, výjimečně přispěvších i vlastní původní tvorbou, dále na reedice starších děl české literatury (Letopisové trojanští, Ezopovy básně) a na brožury k dobovým politickým událostem.
Když věno nevěsty Jenovéfy umožnilo další rozvoj podniku, přenesl Kramerius v říjnu roku 1793 Českou expedici do domu U Tří stříbrných růží (čp. 232) v nedaleké Dominikánské (dnes Husově) ulici. V sídle bývalé hrabovské tiskárny, s níž pak nakladatel úzce spolupracoval, zaznamenala Česká expedice největší rozmach a později – po epizodě na dvou působištích v Bartolomějské ulici – i pozvolný úpadek v politicky i ekonomicky nepříznivých letech napoleonských válek.
Ke Zlatému půlkolu se po Krameriovi nastěhovala tradiční tiskárna. Člen rozvětveného tiskařského rodu František Jeřábek starší (1737–1799) sem přišel ze sousedních Železných dveří, v nichž působil od roku 1759. Po jeho smrti vedla tiskárnu vdova Johana do roku 1814, kdy ji vystřídal syn František (též František Alois) Jeřábek mladší, který předtím (mj. jako tiskař učených společností) působil na několika místech na Starém Městě pražském a snad i v Mladé Boleslavi. Česká i německá produkce jeřábkovské tiskárny mířila do vyšších pater společnosti než tisky Krameriovy. U Jeřábků vydával básník Šebestián Hněvkovský, první profesor české řeči a literatury na pražské univerzitě František Martin Pelcl a zejména jeho nástupce, básník a překladatel Puchmajerova okruhu Jan Nejedlý. Od roku 1812 zde vycházely populární divadelní hry dramatika a divadelního organizátora Jana Nepomuka Štěpánka, než autor ve dvacátých letech zakotvil u bývalého Jeřábkova zaměstnance Bohumila Haase na Staroměstském náměstí. Roku 1834, snad po smrti Františka Jeřábka mladšího, opustila tiskárna dům U Zlatého půlkola i Staré Město a zakotvila na Novém Městě, kde se poslední tiskařka rodu Kateřina Jeřábková (1807–1867) stala i význačnou nakladatelkou soudobé české beletrie.

.

L. K. Žižka, který ve vzpomínkách na svá léta dětská a učňovská zaznamenal s písmáckou důkladností knihkupeckou a knihtiskařskou topografii Prahy sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, zmiňuje Michalskou ulici svého mládí již jen při popisu pěší zkratky Železnými vraty z živé ulice Jilské do ještě frekventovanější Melantrichovy. I když hned za průchodem Richtrova domu probíhala jedna ze dvou větví hlavní knihkupecké trasy Starého Města (od Prašné brány Celetnou ulicí přes Staroměstské a Malé náměstí), aby se na rohu Husovy a Karlovy spojila s druhou (od Perštýna Husovou ulicí) a spolu s ní směřovala ke Karlovu mostu, Michalská zůstávala v jejím stínu. Tiskařskou a knihkupeckou tradici tak vzdáleně připomínalo jen neatraktivní skladiště papíru velkopodnikatele Ignáce Fuchse ve zrušeném kostele a klášteře sv. Michala. Krameriovi i Jeřábkovi pokračovatelé se stěhovali na ulice a třídy Nového Města, kde stísněné prostory starých domů nebránily moderním výkladním skříním ani přestavbám budov na míru stále mohutnějších tiskařských strojů.
Místo, které bylo na přelomu 18. a 19. století ohniskem rodící se novodobé české knižní kultury, stalo se o století později útočištěm tiskařské firmy, která již zjevně byla za zenitem své slávy. Roku 1856 se v Praze po návratu z ciziny usadil litograf Josef Farský (1826-1889) a na konci padesátých let koupil v blízké Jilské ulici (čp. 445) zanedbanou kamenotiskárnu Václava Popelíka. Rychle ji zvelebil a záhy se stal ceněným tiskařem diplomů, pozvánek a tanečních pořádků pro rozvíjející se české spolky; byl též autorem oblíbených litografických podobizen českých osobností. Počátkem roku 1861 závod přenesl na roh Perlové ulice a dnešní Národní třídy (čp. 365), později do novoměstské Hybernské ulice 8 (čp. 1000) a odtud do Celetné 14 (čp. 559). Do dějin českého feminismu přispěl tím, že na žádost Amerického klubu dam přijal do učení zřejmě jako první tiskař několik dívek. Jedna z vyučených litografek, Růžena Zajíčková, koupila po zakladatelově smrti závod a později jej vedla se svým manželem Ondřejem Bieblem, který předtím působil jako litograf v nedaleké tiskárně Haasově. Za manželů Bieblových již podnik zřejmě stagnoval a v polovině devadesátých let oživil svým příchodem tiskařskou tradici domu v Michalské ulici. V téže době se však jen o dva domy dále (v čp. 438) usídlila i tiskárna Karel Bellmann, kterou z jejího předchozího působiště vyhnala propuknuvší pohroma asanace. Těžko posoudit, jak skromná litografická dílna odolávala nedaleké mocnější konkurenci. Až roku 1912 Bellmanova tiskárna splynula se smíchovskou firmou Koppe a záhy se odstěhovala do jejích budov. Ani litografie Farský, kterou po smrti Ondřeje Biebla roku 1921 zdědil jeho bratr Jindřich, však v Michalské ulici nezůstala. Ve dvacátých letech 20. století ji nalézáme v Dušní 9 
(čp. 891), kde zřejmě koncem třicátých let zanikla. V jejím bývalém působišti v Michalské ulici se usadila firma Otto Robitschek – dříve Simon Nachod a syn – jedna z dvanácti, které se tehdy v Michalské ulici zabývaly kožešnictvím a obchodem kůží a kožešinami.
Portál dávno odstěhované firmy Farský s leptaným nápisem „Lithografie“ přečkal téměř bez úhony nejen Robitsckův obchod kožešinami, ale i pozdější socialistickou výkupnu kožek a po desítiletích se 8. června 1994 dočkal i návratu vůně potištěného papíru v knihách nakladatelství Aulos.

Aleš Zach


Dům na Starém Městě pražském – čp. 435

Michalská ulice získala jméno podle kostela sv. Michala, jehož vznik lze datovat již do 2. poloviny 12. století. Původně se kolem středověkého kostela rozprostíral hřbitov, v 17. století jej získal řád servitů a obestavěl 
do dnešního stavu barokními klášterními budovami. Přitom zanikla část Michalské ulice, vedoucí při kostele přímo na Staroměstské náměstí.
Michalská ulice je dnes velmi tichá, vede od Uhelného trhu a zdánlivě končí jako slepá u průchodu Richtrovým domem směrem k Malému náměstí. Její křivolaký půdorys však podnes naznačuje, že se nacházíme v jedné z nejstarších částí Starého města, v někdejší živé obchodní ulici v blízkosti hlavního tržiště, na níž po západní straně jako spojnice s dnešní Husovou ulicí navazovala Hlavsova ulička, na východní straně pak byla přes dvůr někdejšího kláštera servitů u sv. Michala spojena s Melantrichovou ulicí.
O významu uličky dodnes vypovídá rozsáhlý městský plác U Zlatého melounu čp. 432, se zachovanými středověkými sklepy a klenutým gotickým přízemím, který v 19. století patřil Rudolfu Chotkovi 
a Jan Neruda tu navštěvoval „taneční hodiny“. V domě U Jelena čp. 440 bydlel a posléze i zemřel 
básník Karel Jaromír Erben.
Středověký dům na nároží Michalské a Hlavsovy uličky, který se nazýval U Půlkola již v 15. století a později U Zlatého půlkola, je písemně zmiňován již v roce 1405. Ve středověku zaujímal rozsáhlejší parcelu, která byla později rozdělena mezi tři domy. Kolem poloviny 16. století byl renesanční dům přestavěn, ale z této předpokládané renesanční přestavby se mnoho nezachovalo. Po polovině 18. století došlo k další přestavbě, za níž vznikla současná pozdně barokní fasáda.

.

Nárožní lichoběžníková parcela je s výjímkou malého dvora zastavěna dvoutraktovou nárožní budovou, jejíž prejzovou střechu prolamuje barokní štítový vikýř. Parter je novodobě upraven výkladci, ale jen z pravé strany je původní s kamenným ostěním. Z levé strany je osazen dřevěný rekonstruovaný portál s proskleným vyleptaným dekorem a zachovaným nápisem – „Lithografie“, vyleptaným ve skleněné výplni dveří. 
Tento portál bohužel překrývá původní domovní znamení.
Za dobu své existence se v domě U Zlatého půlkola vystřídalo mnoho významných i méně významných osobností z řad vlastníků i nájemníků. Od roku 1994 zde sídlí nakladatelství a knihkupectví Aulos. 
Interiér se nalézá v jediné místnosti 3 x 6,4 x 4 m s valenou klenbou a lunetami. Veškerá koncepce interiéru architekta Pavla Kolíbala je zcela odlišná od současných přístupů a snaží se o maximální zachování stávajících materiálů a prvků a vychází z pochopení podstaty historického prostoru. Zásluhou architekta byla zachována původní malba z 19. století, která se objevila po odstranění vrstev přemalby, a dále byla ponechána stávající podlaha sestavená z původních keramických dlaždic a prken. Dřevěná ostění jsou barevně přizpůsobena celku. Vzhledem k malému prostoru je vnitřní mobiliář maximálně omezen na nejnutnější nábytek pro nakladatele, a dotváří tak výsledný účelný přístup bez zbytečných soudobých efektů. Citlivá rekonstrukce je zásluhou majitele nakladatelství, který v úctě k prostoru neváhal přizvat odborníky z řad architektů a restaurátorů, a ponechal tak možnost setkat se s pamětí města a udržet 
v tomto místě i nadále genia loci.

Růžena Baťková